Steve Pavlina o sobě
V lednu 1991 to šlo s mým životem rychle z kopce. Právě jsem byl zatčen za zločin krádeže, po několika předchozích zatčeních za přestupky. Byl jsem vyloučen z vysoké školy, protože jsem se vykašlal na většinu svých vyučovacích hodin. Hrál jsem videohry až 18 hodin v kuse. Propadl jsem sebedestruktivnímu, nekontrolovatelnému vzorci chování.
Nevěděl jsem jak, ale rozhodl jsem se, že musím učinit nějaké zásadní změny. Opravdu jsem nechtěl strávit svá dospělá léta nošením oranžového pyžama.
Začal jsem poslouchat audio programy o osobním rozvoji, líbily se mi jejich pozitivní sdělení. Někdy jsem je poslouchal 2 až 3 hodiny denně. Mělo to zásadní vliv na můj postoj, myšlenky, a názory. Postupně jsem si začal stanovovat cíle, pracovat na své sebekázni, a překonávat špatné zvyky.
Brzy jsem začal znovu na nové vysoké škole. Díky všemu tomuto pozitivnímu formování jsem byl schopen zvládat trojnásobnou zátěž, než jaká je při normálním průběhu, vystudoval jsem za pouhé 3 semestry, s dvojnásobnou specializací na počítačovou vědu a matematiku. Při promoci jsem byl obdarován speciální cenou nejlepšímu studentovi počítačové vědy. Byl jsem ohromen tou silnou přeměnou, kterou jsem prošel v důsledku vystavení se každodenní inspiraci.
Po vysoké jsem si založil firmu zaměřenou na počítačové hry a vedl jsem ji 10 let. Prvních 5 let to byl skutečný boj. Upadl jsem do dluhů a zkrachoval jsem. Ale nevzdal jsem se, protože jsem chápal hodnotu vytrvalosti. Šel jsem dál a nakonec jsem tu firmu obrátil. Dalších 5 let to šlo velmi dobře. Naše hry vyhrály několik cen, a lichotivý článek o nás i s fotkou vyšel v The New York Times.
Jak jsem začal oceňovat ty úžasné přínosy z investování do osobního růstu, zhltal jsem mnoho dalších knih o této oblasti a nakonec jsem si jich přečetl víc než 1000. Poslouchal jsem audio programy a chodil na semináře, abych se dál učil a rostl. Brzy jsem si formuloval své vlastní postřehy, abych stavěl na těchto vědomostech -- a abych pospojoval tečky mezi tím, co jsem se naučil od jiných a tím, co jsem sám zažil.
Poslat to dál
Cítil jsem silnou touhu "poslat to dál", tak jsem v roce 1999 začal psát články, abych se s ostatními podělil o to, co jsem se naučil.
Nejdřív jsem napsal články o vývoji softwaru, podnikání, a odbytu. Později jsem to rozšířil o hospodaření s časem, organizování, a úspěch. Miloval jsem získávání zpětné vazby od lidí, kteří s pozitivními výsledky uplatnili mé nápady ve svých životech a podnicích. To mě motivovalo k ještě většímu sdílení.
Jako dobrovolník jsem rok sloužil jako vice-prezident a potom další rok jako prezident neziskového Sdružení softwarových profesionálů (Association of Software Professionals), což mi dalo ještě větší příležitost k podpoření komunity. O několik let později jsem byl příjemně překvapen zjištěním, že jsem byl zvolen do jeho Síně slávy.
Také jsem na svém webu spustil diskuzní fórum pro vývojáře her. To se stalo velmi populárním, a miloval jsem přivádět lidi dohromady, aby sdíleli své nápady, poučení, a postřehy tak, že jsme všichni mohli růst a zlepšovat se. Po několika letech jsem komunitu předal některým členům; když jsem to naposled zkontroloval, ještě bylo fórum v provozu.
Začal jsem dostávat pozvání ke mluvení na softwarových konferencích, a několik let jsem hostil konferenci nezávislých v rámci Konference herních vývojářů (Game Developers' Conference). Protože nezávislí vývojáři tehdy nepožívali velké úcty ze strany této organizace, naší konferenci byl vždy přidělen až úplně poslední časový úsek v posledním dni konference. Změnil jsem to ovšem ve výhodu. Protože nikdo nepotřeboval místnost po nás, vybízel jsem účastníky, aby zůstali jak dlouho chtějí, nebo dokud nás nakonec úklidoví pracovníci nevykopnou. V důsledku toho se naše 1-hodinové konference proměnily ve 3-hodinová shromáždění, a lidé si z nich odnesli hodně. Po letech mi jeden z účastníků řekl, že tato zasedání a diskuzní fóra, která jsem hostoval, ho inspirovaly k vybudování velmi úspěšné herní společnosti s ročními tržbami většími než 1 milion dolarů.
Vášeň pro osobní růst
Nevydělal jsem si žádné peníze touto prací související s růstem. Zajisté jsem tím strávil spoustu času, ale považoval jsem to za vedlejší koníček. Moje herní podnikání pokrývalo všechny mé výdaje, takže jsem si mohl dovolit pokračovat v psaní článků, mluvení před publikem, dobrovolnické činnosti, a hostování diskuzních fór.
Až do dnešního dne zůstávám obrovským zastáncem komperze (compersion). Komperze je opakem závisti; to znamená mít potěšení z úspěchu jiných lidí. Miluju pomáhat lidem zažít ty báječné aha okamžiky, které předcházejí pozitivním změnám. Uvnitř mě to rozsvící.
Na požádání jsem na svůj herní web přidal archiv svých bezplatných článků, aby k nim lidé mohli přistoupit z jednoho praktického místa. Tyto články byly sebrány vyhledávači a začaly lákat mnoho odkazů a tvůrců odkazů, což přineslo tisíce nových čtenářů nezajímajících se o software. Neudělal jsem nic zvláštního k podpoření těchto článků, ale pořád byly ústně sdíleny.
Brzy jsem dostával časté žádosti o opětovné publikování mých článků v knihách, magazínech, a zpravodajích, jakož i nabídky jejich přeložení do jiných jazyků. Z celého světa jsem dále přijímal pozitivní zpětnou vazbu k těmto článkům.
Během let jsem k mému pobavení zjistil, že přicházelo na můj web víc lidí číst si mé články, než stahovat si hry. V té době mi také CNET začal platit za psaní článků pro jeden z jejich měsíčních zpravodajů. Tato souhra událostí mě povzbudila k tomu, abych vážně přemýšlel o změně kariéry. Mohl bych skutečně přeměnit tento vedlejší koníček v něco víc?
Postupně jsem začal ztrácet zájem o počítačové hry. Psaní her bylo mým snem, když mi bylo 20 let a něco, ale po 10-ti letech žití toho snu jsem byl připraven na něco nového. Začínalo být zřejmé, že mám formující se talent pro inspirování lidí k učinění pozitivních změn.
Udělal jsem takové važné hledání v duši a usoudil jsem, že bych potenciálně mohl učinit mnohem více dobra, kdybych upustil od vývoje her. Dokonce i pokud jde o herní průmysl, nemohl jsem si pomoct, ale všimnul jsem si, že jsem pomáhal jiným vývojářům vytvořit a vydat mnohem víc her, než jsem sám byl schopen vytvořit. Také jsem začal dostávat poštou knihy a hudební CD-čka od lidí, kteří mi řekli, že jsem je pomohl inspirovat k vytvoření těchto děl.
Cítil jsem, jako bych byl veden k této cestě, a každým rokem bylo těžší tomu odolat.
Přechod
V polovině roku 2004 jsem šel na konferenci Já to zvládnu! (I Can Do It!), pořádanou v Las Vegas vydavatelstvím Hay House. Jak jsem pozoroval krásný proslov Dr. Wayna Dyera, cítil jsem toto obrovské dmutí emoce ve středu mé hrudi. Slzy začaly proudit dolů po mých tvářích. Nebylo to ani tak tím, co Dr. Dyer říkal, ale úžasná energie toho místa a to, že jsem byl obklopený tolika lidmi zaměřenými na růst, to mě opravdu dostalo. Měl jsem tento nepopiratelně silný pocit příchodu domů a uvědomění si toho, kam opravdu patřím. Do doby, kdy Dr. Dyer zakončil svou řeč, měl jsem jasnou vizi, že mám být tím chlápkem na pódiu, pomáhat motivovat a inspirovat lidi.
Zbytek tohoto článku ještě není přeložen.